Amygdala není centrum strachu

01Nejcitovanější věta o strachu neplatí

Amygdala je malá struktura hluboko v mozku a skoro vždycky se u ní objeví přívlastek centrum strachu. Podle Amerického národního institutu duševního zdraví to tak ale není.

Amygdala nevědomě detekuje bezprostřední hrozbu a spustí na ni reakci. K samotnému pocitu strachu přispívá jen nepřímo. Ten pocit vzniká jinde, v oblastech mozkové kůry spojených s vyšším myšlením a s řečí.

02Tři věci, které se pletou dohromady

Aby to dávalo smysl, je potřeba rozlišit tři různé děje, které běžná řeč nazývá jedním slovem.

• Obranné reakce. Ztuhnutí, zrychlený tep, vyplavení kortizolu. Běží nevědomě a rychle.
• Strach. Vědomý pocit spojený s hrozbou, která je tady a teď.
• Úzkost. Pocit spojený s hrozbou nejistou nebo vzdálenější.

Ty obranné reakce jsou od pocitu oddělené. Tělo se rozjede dřív, než člověk vůbec něco ucítí, a ty dva systémy pak běží vedle sebe.

03A autor té představy ji dnes sám opravuje

Neurovědec Joseph LeDoux je člověk, jehož výzkum amygdaly tuhle představu rozšířil do učebnic i do populární kultury. Dnes píše, že se z formulace o amygdale jako centru strachu stal kulturní mem a že se jeho vlastní práce pro něj používala mylně.

Podle něj je amygdala obranný záchranný okruh, ne zdroj vědomého strachu.

„Amygdala spustí poplach. Ten pocit, kterému říkáte strach, vzniká o patro výš a o chvíli později."

04Kdy to vzniklo

Obvyklá odpověď zní, že strach pochází z pravěku, kdy jsme utíkali před šelmami. LeDoux argumentuje, že je to mnohem starší a zároveň mnohem mladší, podle toho, o které z těch tří věcí se bavíme.

Od savčích předků jsme podle něj nezdědili okruh strachu, ale obranný záchranný okruh, tedy schopnost detekovat nebezpečí a zareagovat na něj. Ta funkce podle něj možná předchází zvířatům i nervovým soustavám a snad sahá až k počátku života.

Bakterie se vzdaluje škodlivé molekule a přibližuje se k potravě. Nedělá to ze strachu ani z hladu, protože nemá čím se bát. Je to prostý pohyb za udržením rovnováhy. Ale je to předchůdce téhož.

05Proč se každý bojí něčeho jiného

Metaanalýza studií dvojčat dává u fobií střední dědičnost, tedy zhruba 20 až 40 % rozdílů mezi lidmi. Nejvyšší je u podtypu krev, injekce a zranění, tedy u strachu, který někdy vede až k mdlobě.

Zajímavější je ale ta zbývající část. Rozptyl podle těch studií vysvětlují hlavně geny a unikátní prostředí jednotlivce, tedy to, co zažil sám. Sdílené rodinné prostředí se v těch modelech jeví jako málo významné.

06Tma a jedno zdánlivé protiřečení

Strach ze tmy je u dětí normální vývojová fáze, typicky zhruba mezi třetím a šestým rokem. Nizozemská studie dětí ve věku 4 až 12 let zjistila, jak je běžný.

A teď ten údaj, který vypadá, že si se sekcí výš protiřečí. Téměř 80 % dětí přisuzovalo svůj strach negativní informaci, tedy tomu, co slyšely.

Jak to jde dohromady s tím, že sdílené rodinné prostředí vysvětluje málo? Vysvětlení jsou dvě a obě platí zároveň. Za prvé, co si člověk myslí o příčině svého strachu, není totéž co měřený zdroj rozptylu v populaci. Za druhé, negativní informace nechodí jen z domova. Chodí ze školy, od spolužáků, z médií a z internetu, a to všechno patří do toho unikátního prostředí jednotlivce, ne do sdíleného.

07Co naopak neobstálo

Existuje slavné vysvětlení, proč se lidé bojí zrovna hadů a pavouků: že jsme na ně evolučně připravení, protože ohrožovaly naše předky. Formuloval ho psycholog Martin Seligman v roce 1971 a dodnes je to nejcitovanější odpověď na tuhle otázku.

Systematický přehled ji prověřil na 32 experimentech z 23 studií a 1 887 účastnících. Podpořily ji jen v deseti případech, tedy v 31 %. Ve zbývajících dvaadvaceti ne. Autoři uzavírají, že vznik specifických fobií tahle teorie nevysvětluje.

Zajímavé je, čím ji vědci nahrazují, protože ani jedna náhrada není hotová.

• Neasociativní teorie. Obrací to naruby: člověk se evolučních hrozeb bojí vrozeně a naopak se během života učí ten strach tlumit u věcí, které se ukážou jako neškodné. Fobie by pak nebyla naučený strach, ale strach, který se nestihl odnaučit.
• Selektivní senzitizace. Určité podněty zvyšují celkovou pohotovost k reakci, takže se strach snáz uchytí.

Žádná z nich není uzavřená. Na otázku, proč se bojíte zrovna vy zrovna tohohle, tedy zatím neexistuje čistá odpověď.

08Kdy to přestává být zvláštnost

Strach sám o sobě porucha není. Klinický práh má dvě části: strach je nepřiměřený skutečné hrozbě a zároveň zasahuje do života, tedy mění, kam člověk chodí, co dělá a čemu se vyhýbá.

A dobrá zpráva na závěr: specifické fobie patří mezi nejlépe léčitelné úzkostné potíže vůbec. Není to něco, s čím se musí žít.

09Netvrdíme

• Že amygdala se strachem nesouvisí. Spouští obranné reakce. Jen není místem, kde vzniká ten vědomý pocit.
• Že obranný okruh prokazatelně předchází nervovým soustavám. Je to doložená hypotéza jednoho z předních neurovědců, ne uzavřený konsenzus. Sám píše, že argumentuje.
• Že na rodině nezáleží. Dvojčecí studie ukazují, že sdílená domácnost vysvětluje málo rozptylu. To není totéž.
• Že se hadů a pavouků nikdo nebojí vrozeně. Vyvrácená byla konkrétní teorie připravenosti. Konkurenční vysvětlení tvrdí spíš opak a zatím není potvrzené ani ono.
• Že fobie je slabost nebo zvláštnost. Je to úzkostná porucha s klinickým prahem a s dobře fungující léčbou.

10Zdroje